Erasmus+ comMUNity v Turecku
Ve dnech 24. – 30. 11. se v tureckém městě Samsun konalo setkání účastníků projektu Evropské unie Erasmus+ comMUNity. Na školu Atakum Anadolu İmam Hatip Lisesi se z našeho gymnázia podívali: Michaela Halová, Kateřina Ošmerová, Terezie Matějková (V), Josef Kuthan (1. A) a Barbora Štanclová (2. A) v doprovodu paní učitelky Daniely Mácové a Pauly Torresan. Dále se do projektu zapojili studenti z Itálie, Polska a Lotyšska.
Byli jsme ubytovaní v rodinách našich nových tureckých kamarádů a kamarádek, takže jsme měli možnost poznat místní zvyky a rodinné tradice „z první ruky“. Někteří rodiče sice neuměli anglicky, ale německy, mohli jsme si tudíž včetně angličtiny, která nás tu všechny spojovala, procvičit i němčinu.
Já jsem u své rodiny přes den moc času nestrávil, protože pro nás byly neustále připraveny nějaké vzdělávací aktivity (prezentace škol, zajímavosti o OSN a MUN, školení v debatování, samotná simulace MUN a další), výlety a návštěvy muzeí (historie, hračky, procházka kolem pobřeží Černého moře a plavba lodí, návštěva vesničky Amazonek a kopie lodi Bandirma). Večery jsme mohli strávit podle svého gusta. My, kluci, jsme zpravidla chodili všichni společně a po večeři v restauraci (vyzkoušel jsem různá tradiční turecká jídla) jsme si zahráli například bowling nebo play station.
Celou středu jsme věnovali exkurzi v historickém vnitrozemském městě Amasya, proslulém hrobkami sultánů, kde jsme vyjeli mikrobusy až k branám pevnosti s ohromným výhledem, šli jsme do muzea lásky, středověké nemocnice a velké vyzdobené mešity, zhlédli jsme i trojrozměrný model města z 19. století. Potom jsme si při rozchodu mohli nakoupit suvenýry a dárky pro rodiny (naše doma i hostitelské). Večer jsme povečeřeli v luxusní vyhlídkové restauraci.
Součástí programu bylo i setkání se starostou městské části Canik a po poslední páteční večeři, kdy jsme dostali certifikáty o absolvování projektu a společném rozloučení, jsme při noční procházce u moře potkali i samotného guvernéra Samsunu.
Myslím, že se program a celá návštěva líbily nejen nám, ale i ostatním žákům z partnerských zemí projektu. Alespoň já jsem si odsud odvezl plno nových zážitků a zkušeností, navázal jsem nová přátelství a procvičil jsem si své konverzační schopnosti v angličtině. A všichni už se těšíme na březen, poněvadž další setkání proběhne u nás.
Josef Kuthan, 1. A
Jak okomentovali výlet…
– Terezie Matějková: „Pobyt v Turecku byl pro mě velmi přínosný. Moje hostitelská rodina mě vřele přijala a s mojí novou „sestrou“ jsem se rychle spřátelila. Celý týden jsem si moc užila, seznámila jsem se s novými kamarády a zjistila jsem, že se dokážu domluvit anglicky. Jsem ráda, že jsem měla tu možnost poznat odlišnou kulturu. Věřím, že se brzy uvidíme.“
– Kateřina Ošmerová: „Neuvěřitelný zážitek. Velice mě překvapilo, jak jsou tam lidé srdeční a přijali mě jako za svou vlastní. Navštívit cizí zemi s tak odlišnou kulturou a náboženstvím mi přineslo spoustu nových zážitků, poznatků a zkušeností. Naučila jsem se, že není muslim jako muslim a není správné je všechny házet do jednoho pytle. Upevnila jsem si znalost angličtiny a zlepšila se v komunikaci. Dost mě překvapilo, že jsem se pomocí ní dokázala domluvit, když jsem něco potřebovala nebo se něco stalo. Poznala jsem mnoho skvělých lidí a doufám, že na tento týden nezapomenu.“
– Michaela Halová: „Po týdenním pobytu v Turecku, každodenním kontaktu s mladými muslimy a různými rozhovory o rozlišnostech našich kultur nad horkým Çayem jsem nejen zjistila, že běžně chodí spát až ve 2 v noci, nebo že snídají hranolky, ale hlavně jsem vyvrátila veškeré předsudky, které mi třeba jen na chvilku v minulosti prolétly hlavou.
Muslimská kultura rozhodně nemusí mít silný patriarchát. Naopak. Jejich náboženství má určitá pravidla v oblasti vztahů mezi muži a ženami. Díky tomu jsou chlapci mnohem slušnější a pozornější. Tím se vyvarují nepříjemnému sexistickému chování k ženám. A obě pohlaví si zde jsou překvapivě rovnější. Co je ale pro běžného Evropana poměrně zvláštní, je fakt, že dívky se s chlapci nedotýkají, neměli by vedle sebe sedět v autobuse, většinou spolu nejsou ani ve třídě, a když nemusí, tak vzájemnou společnost vůbec nevyhledávají. V oblasti vztahů prostě vůbec nespěchají. Dívky nosí „hidžáb“ zcela dobrovolně, a když nechtějí, nebo nejsou připraveny, tak ho nemusí nosit vůbec. Bez šátku je nesmí vidět cizí muž, ale doma šátek vždy odloží.
Projekt mi přinesl nejen nové zkušenosti nebo větší jistotu v angličtině, ale i kamarády, se kterými můžu být nadále v kontaktu.“